Žijeme s teddy králíčky
Rok 2012: Plachtící králinda a spol.
Zase šílený název... Ale jak přesně definovat to, co každý den prožíváme s našimi ušáky? Dafina je králičí kaskadér, Mates se rozdivočil tak, jako kdyby se vrátil do puberty, Pepinka také blbne. Jen Saabuška zůstává naší bílou mazlivou princeznou.
K názvu stránky mě inspirovala Dafné. Už nevím jak zabezpečit byt, aby si Dafinka náhodou nezlomila nohu nebo se dokonce nezabila. Ona je šílená. Nic pro ní není dost vysoko, nic pro ní není nic daleko. A navíc je Dafina strašlivě zvědavá, takže ji nacházíme na místech, kde bychom ji nikdy nehledali. Před pár dny nám Dafné začala skákat do klece a ven, jenže klec má ve výšce 65 cm. Musela jsem vymyslet nějaký systém, jak minimalizovat nebezpečí úrazu. Tak jsem ke kleci přistavila podnožku. Sice Dafné párkrát jedním plavným skokem přeletěla podnožku i s koberečkem, ale pak se podnožku naučila používat jako mezistupeň. Alespoň to.
21.7.2012
Pokoušela jsem se zachytit Dafné, jak skáče do klece a ven, ale toto mi fotoaparát prostě nezabere. Vždy je na fotce místo Dafiny jen šmouha. (A zrcadlovku mi Miloš odmítá půjčit... prý amatérovi do ruky nepatří...) Takže Dafné jako "Plachtící králinda" na statických fotkách:
Dafina vždy tryskem oběhne obývák a zase skokem vletí do klece. Tam si zkontroluje, že je vše v pořádku a zase hup ven...
A zase doma.
Tak, a kam teď?
Přemýšlím...
Třeba na Matese!
Matýsek na výpravě.
A tady již Matýska opečovává Pepinka.
Společné foto.
Saabuška.
12.8.2012
Matýsek hajá...
22.9.2012
Dlouho jsem nic nepsala. Ne proto, že by se nic nedělo. Ale je nějaká hektická doba... a člověk je v práci víc, než by si přál, a než by to svědčilo jeho zdraví. Takže zatím co já jsem po příchodu z práce "upadala do stavu zapomnění" (spala), králíci netrpěli. Ani náhodou! Navíc Pepinka s Matýskem si vynutili privilegium zůstávat venku i přes noc. Čas od času až do ložnice v polospánku slyším z obýváku hodně podezřelé zvuky... Nikdy mě to nepřinutilo vstát. Jsou přece vychovaní...
Mates se dostal do stavu absolutního vládce bytu. A také se tak začal chovat. První příhodu vypíši zprostředkovaně. Já jsem odjížděla do práce hodně brzy ráno, tak jsem poprosila Miloše, aby "vykydal" králíky. Po příjezdu sice bylo uklizeno, ale Miloš vypadal, že ho králíci celý den týrali! Zdeptaně vyprávěl, jak se půl dne pral s Matýskem. Nejdřív se přetahovali při čištění záchůdků. Ale hlavní čóro začalo při luxování! Matýsek honil vysavač, pral se s trubicí, chvílemi hopsal kolem, chvílemi na vysavač útočil. Nakonec vyprovokoval bišonka Amose ke společnému řádění. A tak na vysavač doráželi oba, navíc Amos s hlasitým štěkáním, Matýsek ale s větší razancí. Takže Matýsek vymýšlí lumpárny a ještě k nim navádí psa!
Tohle se opravdu děje pravidelně.
Ranní setkání s králíky je prostě zážitek! Jakmile otevřu dveře obýváku, Mates vypálí z pokoje jako střela a žene se podívat, kde jsou otevřené dveře, aby si obhlídl byt. Takže když je otevřeno pouze na chodbu a do koupelny, Matýsek dohlíží, jestli si zuby čistím dostatečně dlouho a pořádně.
V momentě, kdy jdu čistit záchůdky, Mates se vrací do obýváku. Největší přetahovaná začíná v momentě, kdy se přesunu k jeho kleci. Ovšem stejně tak chrabře Matýsek brání klec Pepinky, ale tady z úplně jiného důvodu. Matýsek totiž miluje, když se mu podaří byť i škvírečkou proniknout do Pepinčiny klece. Okamžitě obsadí její záchůdek a pak je to jako z pohádky... "Kdopak mi to papal z mé mističky, kdopak mi to spinkal v mé postýlce..."
Vyhodit Matese z Pepinčiny klece je jako vstoupit do klece k tygrovi... Také máte respekt.
Pepinku můj příchod nijak neobtěžuje a obvykle se vyvaluje na koberečku před Saabou.
Mates pak obvykle zamíří do vykydaného záchůdku, čtvrt hodiny tlačí a pak si jde lehnout k Pepince, nastaví jí hlavu a blaženě si užívá její péče. Toto je foceno 9.9.2012
A když chce Mates klid, jde si lehnou za gauč.
Dnes Matýsek objevil otevřenou páníčkovu pracovnu...
Ještě že mě páníček neviděl...
A tady už králíci řádí v obýváku.
A po řádění pomazlení na koberečku.
Odpočinek.
A toto je foceno večer. Pepinka se nikdy neostýchá podívat se mi do počítače a vyboxovat si ňaminku.
23.9.2012
13.10.2012
Matýsek
8.11.2012
Dnes, ve čtvrtek 8.11.2012, zemřela naše Dafinečka.
V sobotu 3.11.2012 jsem si všimla, že Dafinka má menší bobečky. Ale běhala, viděla jsem jí baštit, tak jsme se moc neznepokojovali. Jenže už na konci víkendu Dafinka nebobčila vůbec. Ale bolesti evidentně neměla a navíc jsme ji viděli tahat seno. Ale přestala baštit granulky. Proto jsme hned v pondělí s Dafinečkou jeli na veterinu. Udělali jí kompletní vyšetření, rentgen a ultrazvuk žaludku, ale nic nezjistili. Žádné nafouklé bříško, žádné bolestivé reakce, jen střeva měla prázdná. Nasadili standardní léčbu: Degan, Ranital atd... Jenže granulky v mističce nemizely a Dafinka stále nebobkovala. Na druhou stranu se doslova vrhla na mrkvovou nať, kterou jsem jí dala. Nesnědla jí moc, ale pár kousků spapala. Nechápali jsme. Kdyby měla problémy s bříškem, tak by nepapala nic.
Ve středu jsme byli na kontrole. Opět rentgen, ultrazvuk - a opět bez zjištění problému. Jen bříško bylo už trošku nafouklé. Dafinku nám hospitalizovali, aby jí mohli podávat infuze. Večer jsme Dafné dostali domů. Před spaním jsme jí nakrmili ještě dávkou instatntního sena. Papala naprosto vzorně.
Brzy ráno jsme vstali, abychom mohli Dafinku opět nakrmit, ale bylo nám jasné, že je zle. Už neměla ani snahu se očistit, jen odevzdaně seděla. Já musela do práce, seděla jsem u ní, hladila ji a brečela. Hned ráno jel Miloš s Dafinkou na veterinu. Volal mi, že se rozhodli k okamžité operaci žaludku... Svitla mi naděje. Tím prošel Matýsek... Bylo to hrozné, dlouhé, ale zvládl to... A Dafinka je taková bojovnice! Jenže za 10 minut mi Miloš volal znovu. Dafinečka se již operace nedožila.
17.11.2012
Šok, bolest, žal, nepřijmutí skutečnosti, že Dafinka nám odešla... Kolik emocí může člověk zažít, když mu odejde milovaný člen domácnosti. Nejdřív jsem napsala zvířátko, ale spojení "člen domácnosti" je přesnější, výstižnější.
Pořád jsem ve stavu, kdy ji hledám, kdy se mi sevře srdíčko, když vidím prázdnou klec. Chybí mi to její divoké hopsání, ta radost ze života, kterou dávala tak okatě najevo.
Dafinečko, holčičko moje chlupatá, strašně moc mi chybíš...
Prosím, vzpomeňte s námi na naši chlupatou čertici, ušaté zlatíčko, létající králindu. Holčičku, která si dokázala užít každou vteřinu života, který jí byl dán...
Saabuška již třetím dnem začala ztrácet mlíčko. Vyhlídky pro její jediné přeživší miminko, Dafinku, nebyly zrovna nejlepší. Pištěla hlady a my začali kojit Dafinečku takto. Ještě jako slepé miminko se drala k papání tak razantně, že jsme vůbec nepochybovali, že svůj boj o přežití vyhraje.
Dafinka měla od narození na hlavičce dva malé černé flíčky, přesně v místech, kde mají čerti růžky... Bylo to zvláštní a krásné a naprosto přesně to definovalo její povahu. Pak se Dafné začala vybarvovat, a jak začaly růst chlupy, zůstala pouze bílá se žlutou kresbou. Ale ty již neviditelné růžky zůstaly... Králičí raubíř :)
Rostla...
A vyrostla z ní nádherná chlupatá slečna.
Dafinka - byla všude... Na židli, v posteli, v pracovně u počítačů... Nic pro ni nebylo svaté. Všude se chtěla podívat, vše chtěla prozkoumat...
Hračička...
Zvědavka...
Loudilka...
Létající králinda... Když tam nebyla podnožka, skákala z klece a do klece jen tak... Měla jsem o ni strach, tak jsme tam dali podnožku jako mezistupeň...
Dafinečko, strašně nám chybíš...