Žijeme s teddy králíčky

Rok 2009: Chlupaté radosti, chlupaté starosti

 

3.10.2009

 

Naše Saaba

 

Z naší Saaby roste pořádná divoženka. Nebojácná, pořádně tvrdohlavá a šíleně teritoriální holčička. Dračice. „Ušaté torpédo“, jak jí s úsměvem říkáme. A taky oproti ostatním teddýskům takové malé čuňátko.

 

     

  

V kleci.

 

 

V kleci je Saaba „paní domu“. A dává to všem pořádně znát.

Vzhledem k tomu, že ten svůj „dům“ má „v prvním patře“ a nemůže si ven mezi nás vyskočit sama, kdy chce, musím jí na běhání vyndavat.

To ovšem není nic jednoduchého. V kleci se z naší rozkošné mazlivé Saabinky stává dokonalá dračice. Běda tomu, kdo jí sáhne do klece! To je mžik, jeden dva skoky a už je u nezvaného vetřelce, postaví se na zadní packy, předními proti vetřelci šermuje, vrčí a ukazuje zoubky. Na tom zvláštním bojovném panáčkování – boxování není vůbec nic mírumilovného. Ano, Saaba je doopravdy králíček! - i když to z tohoto popisu je skoro neuvěřitelné. Jen jasně dává najevo: „To je moje!“.

Nejhorší je, když jí chci ten její „bejvák“ uklidit. Saabinka, na to, jaká to je krasavice, na pořádek moc není. Ale už jsme zaznamenali obrovský posun od té doby, co jsme si ji přivezli. Maminka ji čistotnosti naučit nemohla, byli odchováni na slámě měněné jednou za čas… Takže návyky z dětství – nulové. Obrovským úspěchem je, že se Saaba u nás naučila čůrat důsledně na záchůdek, takže žádné počůrané koberečky či loužičky kolem, ale bobečky… kam upadnou, tam upadnou. Ach jo.

 

Venku

 

Jenže venku je Saaba zase úplně někdo jiný. Je neskutečné, kolik tváří může mít takové zvířátko. V kleci je to pomalu Jack – Rozparovač, venku mazlivka, jak jen to jde. Saaba se velmi rychle naučila přiběhnout na zavolání. A jasně pozná, kdy se volá právě na ní! Takže zavolám: „Saaba!“ a už musím dát ruku dolů, protože už mám Saabušu pod nohama a dává mi najevo, že chce drbat. Saaba miluje takové nekráličí drbání. Žádné jemné hlazení, mazlinkání, ale doslova brutální drbání – na stehnech to má Saaba nejraději, ale i na hřbetě, za ušima, dokonce na boku i na bříšku! A pak hurá do náruče! To se zase tulí jak přísavka a tady se nechá uhladit do „placatého králíka“. Pak chvilinku „na miminko“, podrbat bříško a zase jde šmejdit, hopsat, běhat a juchat po bytě.

 

 

 

 

 

Saaba hned po vypuštění z klece honem utíká ke kleci Matýska. Toužebně na něj hledí, čumáček strká mezi mříže… Jenže Mates tyto sympatie nesdílí a jak se Saaba přiblíží, zle na ni vrčí a vyjíždí. Truhlík Matýsek! Takhle mohl mít dvě kamarádky, Pepi a Saabu, ale kdepak on! Bezmezně miluje Pepinku a jen tak si k tělu někoho nepustí!

 

 

Saaba alespoň označkuje místečko za klecí, aby se pomstila a jde si běhat po svém.

Horší je, když se Saaba přiblíží ke kleci, kde je Pepinka. Pepi v Saabě vidí konkurenci, která jí okukuje Matýska, a tak se také chová. Kdyby byly puštěné obě, byl by to nejspíš pořádný masakr. Obě holčiny jsou dominantní, brr, to by byl mazec!

 

  

Úžasné je pozorovat Saabinku s hafíkem Amosem. Amos je prostě trdlo. Podezříváme ho, že si myslí, že je králík. A Saabu bere jako sobě rovnou. Včera večer si Saaba klidně hopkala, když tu se za ní skotačivě přihnal Amos. Saabince se to zrovna moc nelíbilo, zrychlila, ale žádný stres! Doběhla za Matýskovu klec, počkala, až k ní Amos doběhl, zadupala a situace se obrátila! Zpoza klece vyběhl Amos a za ním se hnala Saaba! Osmdesátideková králinda hnala tříkilového psa!

 

Takže je tu veselo. Jen je mi mnohdy líto, že nemám připravený fotoaparát… Třeba, když Amos oblizoval Matýskovi ušiska a ten si to vysloveně užíval… Pohled pro bohy...

 

19.12.2009

 

Před čtrnácti dny Pepinka začala toužit po miminkách. Sice příznaky říje již přicházely dlouho před tím, ale před 14 dny jako by se Pepi zbláznila. A my bláznili s ní. Zvířata i lidé.

Jako první to začal odnášet Matýsek. Pepi a Matýsek byli vždy "závisláci". Kam šel Matýsek, šla i Pepi a obráceně. Jenže teď se Pepi začala razantně domáhat "manželských povinností". A kastrovaný Matýsek prostoduše nechápal...    Pepinka Matýska neustále opečovávala, čistila ouška, oblizovala čumáček, pak ho zase honila po pokoji a jak ho dohonila, hned ho obskakovala. Králík pod pantoflem! 

 

Vše se stupňovalo. Pepinka si razantně značila Matýskovu klec, pak i celý obývák, nakonec i samotného Matýska. Když už Matýsek nevěděl, kam se před Pepi schovat, museli jsme jí alespoň na chvíli zavřít do klece, což se jí samozřejmě nelíbilo a řádila jak černá ruka.

 

Ale jak jsem psala, touha po miminkách terorizovala nejen Matýska, ale i ostatní. Já byla celá pokousaná. Když Pepi zrovna nebyla u Matýska, běhala po celém pokoji jak šílená. A vždy hop ke mě na klín na gauč, rychle oblízat, kousnout a zase hop dolů - a stále dokolečka. To kousání - spíš takové lehounké štípnutí zoubky je při říji normální, samička tím nechce ublížit, je se dožaduje svého. Takže ruce jsem měla až po lokte samou malinkou modřinku.

 

Amos díky Pepince utrpěl řádný šok. Pěkně si v obýváku spinkal, na zádech, rozvalený, rozcapený. A najednou! To by se lekl každý pes! Prdlá králinda mu očichává jeho samčí ozdobu! 

 

Tak jsme se začali domlouvat, kdy pojedeme za "ženichem". Pepinku jsme nechali prohlédnout veterinářem a udělat rozbory bobečků a když jsme byli ujištěni, že je dokonale zdravá - jelo se za Bangieskem.

 

Pepi zvládla cestu dobře a u Bangieho se začala hned rozkoukávat. Chudák Bangie jen koukal, jak mu jeho pokoj obsazuje cizí králinda.

 

 

Ten tunel je můj!

 

 

Seznamování probíhalo pomalu a Pepince se zdálo, že Bangie vůbec nechápe, proč přijela. A tak mu to hned názorně předvedla!

 

 

A takhle to již bylo správně...

 

 

Mohu se přitulit?

 

 

 

17.1.2010

 

Je mi těžko z toho, co mám napsat. Pepinka o miminka přišla. V druhé polovině těhotenství najednou přestala papat granulky a celkově omezila příjem potravy. Jediné, co si brala, bylo seno a zelené. A díky tomu začala i méně bobkovat. Tento vývoj jsme sledovali s obavami, jestli se nám nevrátily obtíže, které jsme, bohužel, již zažili. A bylo to čím dál tím horší. Pepinku jsme doslova nutili papat a krmili ji.

 

Týden před porodem se ale naše chlupatá holčička začala zhoršovat v tom smyslu, že již prakticky vůbec nebobkovala a příjem potravy byl minimální. Její stav jsme konzultovali s veterinářem, ale bez návštěvy z obavy, aby stres z přesunu neměl fatální následky. Vše se ale zhoršovalo, a tak jsme museli veterináře navštívit. Pepinka již nepapala vůbec, jen ležela a rychle dýchala. Jako kdyby měla každou chvíli rodit. Jenže do porodu měla 5 dní... Veterinář Pepinku prohlédl, udělal ultrazvuk, kde se potvrdila živá čilá miminka, ale žádný problém se zažíváním nebyl nalezen. Jen trávicí trakt byl prázdný - tak Pepinku nakrmil instantním senem.

V noci však začala Pepinka rodit. Nepostavila ani hnízdo, neoškubala se. Miminka byla 4 a všechna do rána zemřela.

 

Měli jsme o Pepinku hrozný strach, opět jsme ji nechali prohlédnout veterinářem, který konstatoval, že je vpořádku. Pepince se na první pohled velmi ulevilo, téměř okamžitě začala papat, nejdříve seno a pak i vše ostatní - a naveliko.

 

Po třech dnech po předčasném porodu je Pepinka jak vyměněná. Papá, běhá, radostí skáče, prohání a zároveň opečovává Matýska... prostě králinda s ohromnou radostí ze života. A zlobí.

Na tomto těhotenství prostě něco nebylo vpořádku. Podle chování Pepinky nejspíš od samého počátku. Příroda nám nyní nakloněna nebyla.

 

23.1.2010

 

Uběhl další týden. Jsme v šoku, jak se Pepinka změnila. Pepi byla vždy dominantní králičí dáma se svoji důstojností, svými specifickými projevy lásky a svým zlobením, kdy se pravidelně dobývala do ohrazeného prostoru za basový reproduktor do spleti kabelů přímo čekajícím na ohlodání či překousnutí.

 

To vše jako by zmizelo po nepodařeném porodu. Když jsme viděli, jak je Pepi šťastná a jak blbne, tak nějak jsme předpokládali, že se časem vrátí k normálu. Omyl !!!

Pepinčino blbnutí graduje, i když jsme si už mysleli, že to není více možné. Pokusím se to popsat...

 

Na noc jsou ti moji chlupáčci zavíráni do klecí (taková hrozná újma na důstojnosti se jim děje).

Ráno to pro mě znamená si o hodinku přivstat a jít to mé zvýřectvo "vykydat".

A na to již všichni čekají... První jde ven Saaba. Zadupe a už obíhá obývák. Prostě pravidelná ranní rozcvička. Je mi jasné, že musím spěchat, nejen tím, že musím do práce, ale i tím, co se bude dít dál. A také se děje!

 

Mates, jakmile zjistí, že šel někdo ven dříve, než on, začne něčím mlátit. Je jedno čím: mističkou nebo záchůdkem (představte si záchůdek plný podestýlky, jak ho Matýsek nadzvedává a zvýšky pouští, jen aby na sebe ten holomek upozornil. Podotýkám, že v dospělosti ho NIKDY nevysypal. Ale rachot to dělá pořádný.)

 

Saaba mezitím uběhne několik koleček a pokud se s tím "kydáním" loudám, už do mě strká čumáčkem a chce chovat. Tak jo. Beru ji do náručí... a přímo cítíte ten povzdech...:" Ááááá... Konečně..." A se Saabou v náručí jdu pustit tu ostatní zvěř.

 

Pepi vystřelí z klece jak s pružinou v těle a hned běží k Matýskovi do klece. Koukne mu do mističky a hupne do záchůdku... Ten ovšem už ve své kleci není, protože okamžitě po otevření dvířek startuje... také vždy na stejné místo - a to na venkovní záchůdek. Takže zatímco Pepinka bobkuje do Matýskova záchůdku, Matýsek usilovně tlačí na záchůdku venkovním. A Saaba se mazlí v náručí. Pro mě to je sice nevyužitý čas, uklízet se nedá, ale se Saabou na ruce je čas udělat si ranní čaj a někdy i posnídat...

 

První většinou dobobkuje Pepinka a jde Matýskovi prolustrovat jeho mističku, protože, jak jinak, určitě má granulky lepší, než ona! A zatímco se Pepi cpe, já honem vyndavám záchůdek a čistím jej. Kdepak, pobobkovaný záchůdek! To by se Matýskovi nelíbilo! Matýsek je totiž naprostý vzorňák. Ráno většinou není v záchůdku ani bobeček, samozřejmě ani nikde po kleci. Proto tak chvátá do venkovní toaletky, kde půl hodiny tlačí! Když pak sleze, je o čtvrt kila lehčí a já tu hromadu hned uklidím. A hurá, opět i venkovní záchůdek je ve stavu dokonalé čistoty.

 

Matýsek se pak většinou vrací do klece a smutně kouká do mističky, kde mu Pepi vyžrala všechno papání. Honem nasypu nové... a Matýsek to ztracené čtvrtkilo zase doplňuje...

 

Konečně dávám Saabu z náruče zpět do její klece. Hodina je už skoro pryč a ještě musím "vykydat" klec Pepinky než půjdu vytvářet hodnoty (tj. do práce). Jenže Pepi se dostává do ráže. Běhá, skáče, panáčkuje na gauči a jasně naznačuje, že po té, co vybílila Matýskovi mističku s papáním, by si ještě zasloužila nějakou tu mlsku.

 

Tím ranní rituál končí. Zvěř je nakrmena, vykydána a já opouštím byt a miláčky zanechávám do péče partnera, který pracuje z domu. Ale aby bylo jasno, co se děje pak, tak popíši třeba sobotu...

 

Hodinku ti chlupáčci odpočívají v otevřené kleci, aby nabrali sílu na celodenní zlobení. A pak je mazec. Mates se vydává na cestu bytem. Nejraději do ložnice a většinou následován psem, který kolem něho poletuje jak vosa nad bombónem. Mates si důstojně hopká, kde chce, tam se zastaví a vše prozkoumá, Amose totálně ignorujíc.

Horší je, když Matýsek zůstane s námi v obýváku a jde pod páníčkův pracovní stůl. Hodně dlouho jsme řešili, jak zabezpečit prostor za stolem, kde se sbíhají kabely z několika počítačů (neuvěřitelné lákadlo pro Pepinku) - a vyřešili. Kabely jsou chráněny stěnou z polic s CD a DVD. Dokonale. Jenže Mates se naučil cédéčka vytahovat z polic a pak už je jenom slyšet v pravidelných intervalech: PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! Za chvíli dokáže "vyskládat" celou polici. Pak se postaví na zadní a jde na horní patro... Prostě miláček! A páníček pak vyhrožuje pekáčem...

 

A to již Pepinka řádí. Lítá jak čamrda po celém obýváku. Jenže stačí, aby jsme si někdo sedli na gauč a už máme Pepinku v klíně. A mazlí se a blíže a mazlí se a blíže. A pak se opět proběhnout a zase do klína... Když jsme to počítali, Pepinka teď tráví v náruči a na klíně denně opravdu několik hodin. Prostě se z Pepinky stala úžasná mazlivka. Je však naprosto důsledná při vymáhání mlsek. Když nepomáhá to, že nás dokonale oblíže, tak kousne! Prostě neodolatelná...

 

Horší je, že opět po nevydařeném těhotenství začala sexuálně obtěžovat Matýska. Chudáček náš malý, chlupatý, znásilňovaný...

 

 

12.2.2010

 

U nás je stále veselo. Pepinku ta miloučká nálada nepřešla, ba naopak, stále graduje. Horší je, že s ní doslova mlátí hormony, chtěla by miminka a dává nám to najevo. Všem, včetně Matýska. 

 

Já vždy po příchodu z práce zpovídám partnera, co se doma v mé nepřítomnosti dělo. A co se u nás děje prakticky dennodenně charakterizuje tento výrok na otázku, jak se měli: "Ani se neptej! Je to tu dokonalý hambinec! Pepka od rána obskakuje Matýska a jakmile přestane, tak se prostřídají... Je to tu na vyvěšení červené lucerničky".

  

 A když se králíci uklidní, nastává velké tulení na oblíbeném kávovníku...